Piate písmeno z Murakamiho mena

Piate písmeno z mena i priezviska Harukiho Murakamiho je K. Ako si pritom nespomenúť na hrdinu Kafkovho Zámku, zememerača, ktorý vystupuje tiež iba pod šifrou K.? Jedna z Murakamiho kníh sa aj volá Kafka na pobřeží. Podobné odkazy a odkazy na odkazy sa v tvorbe tohto súčasného japonského autora objavujú hojne. Nie je teda prekvapujúce, že rozprávačom prózy Sputnik, má láska, je práve K.

Je to mladý človek, nedávny študent, dnes začínajúci učiteľ, ktorý je samotár svojou povahou i svetonázorom. Na jednom mieste sa síce pýta: „Udržuje snad naši planetu v chodu opuštěnost lidská?“, zdá sa však, že K. je rád sám.  Sám ako sputnik obiehajúci zemeguľu, sám ako pes Lajka v tom sputniku, sám ako chlap, čo je beznádejne zamilovaný do ženy, ktorá nedokáže opätovať jeho lásku. Tá žena, či skôr dievča, sa volá Fialka a dala by za svojho priateľa život. Nedokáže ho však milovať fyzickou láskou. Práve sa totiž zaľúbila, bezhlavo a vášnivo, do inej bytosti. Volá sa Mjú, a je to vydatá žena s bielymi vlasmi, ktoré však prizná až ku koncu tohto zamotaného príbehu, keď už je všetko uzavreté. Alebo otvorené? U Murakamiho nikto nevie.

V tomto trojuholníku ABC (alebo ak chcete K – F – M) sa odohrá množstvo epizód a vzťahov. Niekedy siločiary vedú medzi bodmi K – F, potom zas medzi F – M, na dovŕšenie medzi K – M… Priamok pribúda, až to chvíľu vyzerá ako na strihovom pláne, aké používajú krajčírky. A keď sme už pri tej krajčírskej terminológii, Murakami robí presné, hoci nečakané a rafinované prestrihy. Raz sa próza rozpráva v prítomnosti, potom sa zasa prestrihne do minulosti, aby sa vzápätí vrátila do súčasnosti. Pásma jednotlivých postáv a časov sa prelínajú, a pritom nevzniká ani chaos ani samoúčelná zložitosť.

Fialka má v K. najbližšieho priateľa, ktorému môže porozprávať všetko. Je posadnutá písaním, komentovaním svojho života, interpretáciami svojich zážitkov, ale to, čo sa nezmestí do dokumentov na počítači, rozpráva K.-ovi. Pri jednej príležitosti vysloví túto vetu: „Skoro mám strach, že když si nedám pozor, ještě se sama sobě ztratím.“ Tieto veštecké slová sa naplnia – o niekoľko desiatok strán ďalej a doslovným spôsobom. Fialka sa naozaj stratí. Udeje sa to v Grécku, kam sa vyberie na služobno-relaxačnú cestu s Mjú, ktorá je už istý čas Fialkinou šéfkou vo vinárskej firme. Nestratí sa však spôsobom, ako o tom píšu detektívky – žeby ju niekto uniesol či dokonca zavraždil. Stratí sa priam metafyzicky – vyparí sa. Do konca prózy sa už nenájde. Alebo predsa áno? Murakami neuzatvára, neruší alternatívy, nedáva bodku. Všetko je otvorené a zostáva nevysvetlené, a predsa to v čitateľovi nevzbudí pocit nevôle či neukojenej zvedavosti. Pretože napínavý dej nie je to hlavné, čím sa udržuje v napätí.

Mjúine biele vlasy sa vysvetlia, hoci v čitateľovi zostáva črepina tajomstva, ktorá sa nedá vyoperovať z jeho pocitu, že aj tak VŠETKO nebolo dovysvetľované, že toto vysvetlenie je len ďalšou kamuflážou, ktorá má zakryť naozajstné tajomstvo. Dnes je okolo nás plno mysterióznych kníh, ktorých tajomstvá sa na konci, v poslednej kapitole ukážu ako banálne a hlúpučké. Pán Hnedý napríklad objavil, že Kristus mal deti a ich potomkovia žijú medzi nami. Na tejto šmykľavej lži vybudoval svoj spisovateľský i finančný úspech. Ale Murakamiho tajomstvá sú naozaj mystériami. Vie, že „čísla, na které přijde kde kto, jsou jako heslo k ničemu.“ Murakami rozohráva pred nami mnohovrstevnaté príbehy, pretože on ako autor píše o K.-ovi, ktorý rozpráva o Fialke, ktorá píše svoje poznámky či útržky obrazov, v ktorých sa objavuje opäť K. i ona sama. Fialka žije v priesečníku fikcie i reality, ktoré ju valcujú každá z inej strany. Keď sa napokon Fialka stratí, čitateľ celkom uverí, že prešla ako Alica za zrkadlo, za druhú stranu slov, do ríše snov: „Musíme snít, co to jenom jde. Musíme vejít do říše snů a už nikdy, nikdy nevyjít.“

A potom je tu Murakamiho majstrovstvo, slovesná bravúra, zdanlivo jednoduchý štýl, ktorý je však na míle vzdialený akejkoľvek povrchnosti či akčnosti súčasných bestseleristov. Svedčia o tom mnohé detaily, ktorými je vyšperkovaná táto próza: „Vložila do úst olivu, vzala do prstů pecku, a dočista jako když básník pořádá interpunkční znaménka, ji elegantně odložila na talíř.“ Sú to vetičky ako z vatičky. Takýto detail pánovia brownovia nevyžmýkajú zo seba, aj keby absolvovali tisíce hodín tvorivého písania!

Murakamiho knihy sa objavujú systematicky najmä v českých prekladoch (zásluhou Tomáša Jurkoviča). Je zaujímavé ich čítať preskakovane, pretože Sputnik vyšiel napríklad roku 1999 a až po ňom vyšli prózy Kafka na pobřeží či Afterdark. Vzniká tak zaujímavý krasohľad (to je ten detský ďalekohľad s farebnými sklíčkami, ktoré menia svoju konšteláciu), v ktorom sa prelínajú známe i nové motívy, zjavujú sa nové odtiene už poznaných farieb. Piate písmeno mena Harukiho Murakamiho je K. K ako kvalita, kultivovanosť, kompozícia, kolorit. K. ako krása.

Inšpirolinky:

http://en.wikipedia.org/wiki/Haruki_Murakami

http://www.murakami.ch/main_7.html

http://www.zionmag.org/text.php?id=1092

http://www.inzine.sk/article.asp?art=8670

http://sk.wikipedia.org/wiki/Haruki_Murakami

http://en.wikipedia.org/wiki/Sputnik_Sweetheart

http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=24893

http://astroportal.sk/kozmonautika/zaciatky_sputnik.html

Čitáty:

„Jako nedokonalé lidské bytosti se nemůžeme bez plýtvání a zbytečností tak úplně obejít. Pokud by totiž z našich nedokonalých životů zmizelo všechno, co nezbytně nepotřebujeme, nezbude nám už ani ta nedokonalost.“

„Jednoho dne musí člověk z hory zase zpátky dolů.“

„Mám pochybnosti, i jestli jí někdy někdo řekl něco o tom, že se podprsenky vyrábějí v různých velikostech.“

„Beatník nebo sputnik, já stejně vždycky tyhle termíny hned zapomenu.“

„Úsměv to byl nostalgický a důvěrný, jako by ho člověk po létéch našel zapadlý někde v zásuvce.“

„Na touhách přece není co chápat. Ty člověk prostě má.“

„Taková zeměkoule totiž opravdu nekrouží do roztrhání těla kolem Slunce jen tak pro něčí zábavu a povyražení.“

„V hlavě je jasněji než na zimním nebi.“

„Velký vůz i Polárka jsou na svých místech a vydávají odpovídající množství světla.“

„Kdo toho napíše až moc, tomu pak prostě stačí odstranit nadbytečné části.“

„Styl občas připomínal jakýsi patchwork, který společně pod jednou střechou ušilo několik tvrdohlavých dam, z nichž každá má docela jiný vkus.“

„Roste správně to, co roste pomalu.“

„Slyším, jak to na mě všechno volá: ,Napiš o mně!´ a připadá mi, že z toho musí už už vzniknout perfektní příběh.

„Příběhy v jistém smyslu stojí úplně mimo náš svět. Opravdový příběh potřebuje prodělat magický křest, aby mohl propojit naši stranu s tou protější.“

„Čte jen knihy, které se o skutečnosti zmiňují jen jako o skutečnosti.“

„Správné růže mají jednou provždy červenou barvu.“

„Mám elánu jako Vltava zjara.“

„Na světě není nic takové, jak se to jeví navenek.“

„Tehdy jsem taky vůbec poprvé viděl, čeho všeho jsou schopné ženy, když se vám takové milování doopravdy podaří.“

„Kdyby někdo vyrobil auto, co jezdí na stupidní fóry, dojel bys myslím pořádně daleko.“

„Nakonec ti vždycky nejlépe poslouží to, k čemu ses dopracovala vlastním úsilím a za vlastní peníze.“

„Teď opravdu není čas zaklapávat klavír.“

„Věci, co se dají vysvětlit jednou jedinou knížkou, je lepší nevysvětlovat vůbec.“

„Když už se ti psát nechce, nemusíš. Když toho necháš, nezačnou z toho přece hned lehat vesnice popelem, potápět se lodi nebo se zpožďovat příliv. Ani to neopozdí o pět let revoluci.“

„Ve fiktivních světech žije většina lidí, co jich svět nosí.“

„Fiktivní světy jsou právě něco jako taková převodovka, vložená do drsnýho světa reality.“

„Bez tebe by můj život byl jak album The Best of Bobby Darin, ve kterým by scházel Mackie Messer.“

„Modrá tak, že jsem měl dojem, že stačí, když se nadechnu, a samotnému mi zmodrá hruď.“

„Byl to pohled tak nádherný, že se mi skoro zachtělo ho celý tak, jak je, vystřihnout a přišpendlit do paměti jako plakát.“

„Děvčátka, s kočičkou se o potravu dělit nesmíte.“

„Když někoho trefí kulka, vždycky teče krev.“

„Jakmile něčemu nerozumím, začnu jedno po druhém zdvihat slova, co se mi válí u nohou, a zkouším je řadit do jednoho souvislého textu.“

„To, čemu se říká pochopení, je vždycky jen velikánská masa nejrůznějších omylů.“

„Realita kouše.“

„Takový bumerang, co se vrátil, není nikdy ten samý, kterým jsme hodili.“

„Pro každou věc nadejde čas, kdy je o ní třeba mluvit.“

„Někdy jako by i pomlky samy začaly nabírat smysl.“

„Pro světový hudební průmysl je dvacet aktivních vrcholových klavíristů vážně víc než dost.“

„I maličkost, kterou jsi svedl vymyslet sám, je důležitější, než velká věc, kterou vymyslel někdo jiný.“

„Krádeže po samoobsluhách jsou poselství dětské duše.“

„Nechápu, proč je člověku tak smutno z toho, když sleduje, jak se záplavy vod z řeky mísí se záplavami mořské vody.“

„Děti žijí ve svém vlastním světě. Až si bude chtít popovídat, jednou se ti odtamtud ozve.“

„Možná, že jsou všechny věci předem ztracené na nějakém odlehlém místě, tak aby o nich nikto nevěděl.“

„Vidíme oba stejný Měsíc toho samého světa. Jsme doopravdy a reálně spojení tím samým vláknem.“

prel. © Tomáš Jurkovič

Foto: Martinus.sk