Diví, divší a najdivokejší

Prvá kniha v českom preklade Roberta Bolaňa Chilské nokturno mi ušla, ale keď som zbadal jeho ďalšiu knihu Divocí detektivové, vedel som, že je to ona. Kniha práve pre mňa. Už svojím formátom (širší a vyšší a hrubší ako bývajú obyčajné knihy) a rozsahom (vyše 600 strán) sa mi táto kniha priamo ponúkala do ruky. Pred pár dňami som ju dočítal a prvý dojem, ktorý som bol schopný artikulovať, bol: „*- – uuu … *** To bolo čo?!“

Vraciam sa po podčiarknutých vetách a poznámkach ako zlodej po svojich stopách na miesto činu, a pokúšam sa rekonštruovať zážitok, ktorý preletel medzi mnou a touto knihou ako spŕška energií. V prvom rade neviem povedať jednou vetou, o čom táto kniha bola. Najpresnejšie by bolo: o ničom a o všetkom. Ale dá sa na šesťsto stranách písať o ničom? Hm, „nič“, ktoré je v tejto knihe, je nielen chimerické a zahmlené, poskladané z čriepkov dejov a fragmentov udalostí, rozhovorov, monológov, ale aj „nič“, v ktorom je navrstvené množstvo všeličoho.

A to všeličo znamená: mladosť – revolta – literatúra, najmä poézia – imaginácia – mexickosť a latinskoamerickosť – púšť – sexualita – drogy a alkohol – dejiny – čas – starnutie – výmysel – knihy – láska – samota – outsiderstvo – priateľstvo – čítanie – identita – sloboda – mystifikácia – smrť – pamäť, zabúdanie – peniaze – nonkonformizmus – …  O tom všetkom a o mnohom ďalšom je táto mimoriadna kniha.

Fikčný rámec je veľmi jednoduchý: traja mladí ľudia, Juan García Madero  polu so svojimi dvoma priateľmi, Odysseom Limom a Arturom Belanom (aj znením priezviska je to alter-ego samotného autora) založia literárny smer, ktorý nazvú „žalúdočný realizmus“, hoci so žalúdkom či prijímaním potravy to naozaj nemá nič spoločné. Ako správni básnici hľadajú postavu, o ktorú by sa mohli ideovo oprieť. Nájdu ju v poetke Cesáreje Tinajerovej, po ktorej neostalo nič, nijaké dielo, báseň, iba legenda a fámy. A keď sa nakoniec nájdu jej básničky, pripomínajú tie kreslené hádanky použitím koliesok a čiar (Mexičan na záchode číta noviny, osem Mexičanov sleduje zápas neviditeľných kohútov).

Celá Bolaňova (alebo Belanova?) kniha je takou hádankou, epickým labyrintom. Niektorí označujú tento román ako iniciačný, tzv. bildungsroman, t.j. vývinový román, ktorý sleduje životnú cestu svojho hrdinu, jeho vnútorný rast a vývoj.

Traja básnici sú teda „divokí detektívi“, ktorá navonok pátrajú po zabudnutej poetke, ale v skutočnosti hľadajú svoju dospelosť, zodpovednosť, miesto v živote, zaradenie do literárnej prevádzky. Odmietajú byť publikovaní v oficiálnych časopisoch, ale zároveň horia od nedočkavosti, aby svoje mená videli vytlačené. Chcú byť veľkými spisovateľmi, ale zároveň nemajú dosť času a trpezlivosti, aby čosi napísali. Chcú byť pragmatickí, ale sú citliví, chcú byť emocionálni, ale zároveň sú cynickí. Sú plní rozporov a nedokážu ich zjednotiť, utekajú a zároveň prenasledujú, zažívajú viac akčných udalostí, ako im je milé, a zároveň im je nemilé opúšťať svoje kaviarničky a knižnice.

Tento román je však zaľudnený desiatkami/stovkami ďalších postáv, z ktorých je časť skutočných, časť fiktívnych, časť polomystifikačných… Čitateľ sa dozvedá o mentalite Latinskej Ameriky, Mexika, Čile, o tradíciách týchto starých kultúr: „Mexičani disponují ohromujícím množstvím volného času. V Mexiku se lidé seznamují na naprosto neuvěřitelných místech.“

Čitateľ sa naozaj stráca v tej záplave mien a ten, kto má rád prehľadné rozprávania, bude frustrovaný. Ten čitateľ, ktorý miluje knižné labyrinty typu Borgesa, Eca či Pavića, bude naopak, nadšený.  V Bolaňovom variante nájde spojenie kerouacovských beatnikov a compostelovských pútnikov.

Aj vonkajškovo je táto kniha veľmi originálna: Prvú časť Mexičané ztracení v Mexiku rozpráva jeden rozprávač v JA-forme, druhá časť Divocí detektivové je poskladaná z výpovedí desiatok postáv, ktoré rozprávajú o niekom, koho dokonca ani nevideli, v tretej časti sa znova vracia prvá osoba rozprávača.

Najzaujímavejšou postavou vlastného románu je však Roberto Bolaňo, čílsky, resp. mexický autor, ktorý zomrel roku 2003 (narodil sa r. 1953). Zaujímavou postavou bol už za života, ale po svojej smrti sa stal kultovou legendou. Preslávili ho práve Detektívi. Bolaňo po sebe zanechal viacero kníh, ktoré postupne vychádzajú (ďalší epos, na ktorý sa už teraz teším, má názov 2666).

Kto má rád epické labyrinty, cez ktoré sa však prediera ľahko a hladko, ten skôr-či neskôr musí naraziť na Divokých detektívov Roberta Belaňa.

Inšpirolinky:

http://en.wikipedia.org/wiki/Roberto_Bola?o

http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=25237

http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=24933

http://bildungsroman.navajo.cz/

Čitáty:

„Mexičtí básnici (a předpokládám, že básníci všeobecně) nesnášejí, když jim někdo připomene jejich nevědomost.“

„S toreadory člověk nikdy neví.“

„Poezie „opravdová poezie“ už je taková: dá se tušit, cítí se ve vzduchu, jako prý některá citlivá zvířata předem vytuší zemětřesení.“

„Některé chvíle jsou vhodné pro recitaci poezie, jiné spíš pro box.“

„Všechny knihy na světě čekají, až si je přečtu.“

„Ačkoliv jsem mladý, dokážu se každému postavit.“

„Je zvláštní, jak se takovýhle podnik mění podle toho, jestli tam jde člověk odpoledne, večer, nebo dokonce ráno.“

„Říkát básnířky působí příšerně.“

„Nadzvedni kámen, a najdeš pod ním holku, jak píše o svých holčičích věcech.“

„Všichni chlapi si furt poměřujou ptáky, pitomci.“

„Mládež by teoreticky měla ztělesňovat naději na změnu, ale místo toho jsou teď všude samí travaři a děvkaři. To se nedá napravit, to se napraví jedině revolucí.“

„Možná někdy klesnu tak hluboko, že začnu psát i povídky.“

„María je jediná holka, kterou znám, co neobjímá chlapy kolem pasu, ale kolem ramen.“

„My rodiče trpíme jak zvířata, zejména v hlavním městě.“

„Před mou solidaritou nikdo neuteče.“

„Mafie mexických knihkupců v ničem nezaostává za mafií mexických literátů.“

„Jednou v nevýhod kradení knížek je, že výběr se musí podřidit příležitosti.“

„Nám chudým klukům nezbývá nic jiného než literární avantgarda.“

„Literatura není nevinná, to vím už od patnácti let.“

„Všichni básníci jsou hermafroditi a dorozumí se jen mezi sebou.“

„Všichni básníci, i ti nejavantgardnější, potřebují otce.“

„Tohle zasraný město má tak zvláštní svítání!“

„To je smutné, že umřeme a že zestárneme a že se od nás dobré věci vzdalují cvalem.“

„Některá slova není nutné nijak lakovat: blázinec je blázinec.“

„Až celý civilizovaný svět zmizí, Mexiko bude existovat dál, až se planeta rozplyne nebo rozpadne, Mexiko bude dál Mexikem.“

„Zoufalý čtenář poezie, ten je úplně nesnesitelný.“

„Pokud se týče teploušů, dosáhla mexická literatura zenitu ve čtyřicátých letech.“

„Města se mění, ale obloha je stejná.“

„Evropská čokoláda, jak každý dobře ví, je mnohem lepší než mexická.“

„Stín na zemi nepředstavuje žádné nebezpečí.“

„Tady se všichni usmívali jako folklórní muzikanti nebo advokáti.“

„Život v Paříží jak známo opotřebovává, rozrušuje každé povolání, pokud není pevné jako skála, kazí, vede k zapomnění.“

„V jistém věku už se nedá pít tak bezstarostně.“

„Tequila je chutnější, jako kdybychom nahou ženu oblékli do kožichu.“

„Nikdo nechce kráčet vedle pohyblivého cíle.“

„Nás všechny nakladatele pronásleduje nájemný vrah.“

„Najednou se mi udělalo špatně, jako by mi do pití spadlo slunce a já je nevědomky spolknul.“

„Sny prsty nemají, mají pěsti.“

„Nadmořská výška je podvod.“

„Jsem člověk, který když může někomu prokázat laskavost, hrrr do toho, co nadělám, takového mě vychovalo Mexiko a hotovo.“

„Každý básník se občas ztratí.“

„Spisovatelé jsou různorodí jako lidstvo samo a lidstvo, jak každý ví, je sumou slabostí.“

„Víš, co je na literatuře nejhorší? Že se člověk nakonec s literáty spřátelí.“

„Básník neumře, dostane se na dno, ale neumře.“

„Pro ticho se moc hodí dvory zdějšího vězení.“

„Kdyby mi ta žena řekla, že hovínko zabalené do nákupní igelitové tašky je báseň, věril bych jí to.“

„Když se k nekonečnu přidá další nekonečno, výsledkem je nekonečno.“

„Kameny i byliny mají sílu, leč slova mnohem větší.“

„Lásku a kašel neskryješ.“

„Mládí je podvod.“

„Do prdele s věčným návratem!“

„Jen vzlykání je podstatné.“

„Poezie a vězení k sobě měly ostatně vždy blízko.“

„Seznámil jsem se s mnoha ženami, ale poznal jsem hlavně jednu ženu.“

„Láska se směje na vítěze.“

Foto: farm4.static.flickr.com / Martinus.sk