Filip Doušek: Máme před očima cosi, co nefunguje

Poprvé jsme se setkali před rokem. Filip tenkrát už dvanáct let dopisoval knížku Hejno bez ptáků. Když jsme se setkali minulý týden, ležel před námi na kavárenském stole první pracovní výtisk. Seděli jsme nad Hejnem a probírali, jakých vlastně bylo těch dvanáct let psaní, měsíce editování, vybírání správného papíru a lidí, kteří se na celém projektu podíleli. Bavili jsme se o tom, jak se narodila jedna z nejzajímavějších knih tohoto roku. Bavili jsme se o tom, jak kniha psala Filipa, a ne Filip knihu.

Co vše předcházelo tomu, aby to vypadalo takhle?

Kromě psaní? Strašně věcí. Třeba grafika se vymýšlela opravdu dlouho. Jakub Gruber, můj grafik, na ní pracoval skoro rok. Protože nešlo jenom o knížku – dělali jsme facebook, trailer, vizitky, plakáty, prezentace na Pechu Kuchu, prostě spousty věcí kolem. Tím vším zrála výsledná podoba knížky. Ono se kolem Hejna vůbec sešlo dost neuvěřitelných lidí, který se rozhodli pracovat zadarmo a mnohem víc, než by bylo rozumný a normální. Myslím, že celkem na ní makalo a maká snad deset lidí. Vnímám to tak, že forma knížky se stala součástí toho, co to je.

To asi do elektronické podoby nikdy nepřevedeš.

Teď se vede velká debata o tom, že papírový knížky zaniknou, protože ty elektronický jsou dostupnější, levnější atd. Já si to vůbec nemyslím. Takovouhle formu prostě nemůžeš elektronickou knížkou nikdy nahradit. Ale ta papírová prostě musí mít v sobě něco jinýho než jenom čistej text. Do čtečky dostaneš ty informace, ale ne knížku.

Bude vůbec v elektronický formě?

Jo, bude, bude. Vydávám to zároveň elektronicky a minimálně na mých stránkách si to lidé budou moct stáhnout, za jakou cenu budou chtít. To znamená, že se může klidně stát, že si ji někdo pořídí zadarmo.

Co by mělo donutit čtenáře, aby si tu knížku nestáhl zadarmo nebo za nějakou směšnou částku?

Beru to takhle: čím víc lidí si přečte elektronickou verzi, tím spíš ? pokud se jim bude líbit ? o tom někomu řeknou. A třeba si i pro sebe koupí tu papírovou knížku. Dají pár set korun za něco, co potom budou mít doma a co jim x let bude dělat radost. To má jakousi hodnotu nevyčíslitelnou penězi. Krom toho, papírová knížka se jim bude číst úplně jinak než ta elektronická. To pro mě nejsou substituty. Ať se klidně podívají na e-book, ale ten skutečnej zážitek ze čtení budou mít jen z papírový verze.

Tak zpět k té papírové knize. Její grafika je úchvatná. Jak moc ses na ní podílel?

K tomu ti řeknu jednu vtipnou příhodu. Jakub měl dělat ilustrace, ale měl už asi měsíc zpoždění. Chtěl jsem, aby mi už konečně ukázal nějaký nástřely, ale pořád nic. Jednou takhle přišel do hospody, asi před třema týdnama, vyřešil se mnou nějaký věci a pak říká: „Jo a ještě jedna věc,“ ? a položil přede mě blok a tužku a řekl mi, abych mu nakreslil všechny ty obrázky z černý knihy. Že je to deník hlavního hrdiny a musí to bejt kreslený amatérsky. Takže on se z toho vyzul a já jsem nakonec autorem ilustrací. A ty jsem udělal za půl hodiny v tý hospodě. Ale neboj se, v bílý knížce jsou i ty jeho krásný.

Když jsme se viděli poprvý, asi před tři čtvrtě rokem, tak jsi mi vyprávěl, že knížku o novým myšlení nemůžeš vydat klasickým způsobem. Teď je vedle knížky uvedený vydavatelství. Seš pořád za tou myšlenkou, že jsi to vydal neklasicky?

Jo. Tak jednak to je knížka, která má formu dvou knih. Je to román, kterej má formu dvou knih. A bude se to prodávat v jedný krabičce. A je na čtenáři, kterou bude číst první a kterou jako druhou. Není to první díl a druhej. Prostě dvě knihy.

Je jedno, se kterou začne?

Není to jedno, ale je to na něm.

Takže předpokládám, že ani neřekneš, s kterou by měl začít?

Určitě ne. Čili to je jedna věc. A pak je hodně dalších. Například, že forma odpovídá obsahu. Knížka má rozměry zlatýho řezu, jsou to dvě knihy ? černá a bílá, který zároveň jedna zrcadlí druhou, to všechno zobrazuje to, o čem je text. A ono je tam napsaný vydavatelství Toito, ale to jsem já. Místo hledání klasickýho vydavatele, kterej by to udělal po svým, jsem nechal knihu, aby si přitáhla lidi, který na tom chtěli pracovat z nadšení a který tomu chtěli dát něco svýho. Protože je to prostě zajímá. Ta knížka si sama našla cestu, jak by měla bejt přivedená na svět.

PODÍVEJTE SE NA VIDEOBLOG S FILIPEM.


Pracoval jsi na knize dvanáct let. Věděl jsi už tenkrát, o čem to bude, a jenom jsi prostě zpracovával celou tu dobu?

Ne. Ta knížka se minimálně dvakrát úplně od základu proměnila, ale přitom to pořád byla cesta k nějakýmu celku, kterej nakonec bude dávat smysl. Některý projekty prostě trvají dlouho. Sagrada Familia se staví už 150 let, Wágner psal Prsten Nibelungů 25 let a Flaubert psal Bouvarda a Pécucheta taky asi 12. Já jsem z těch dvanácti let psal naplno jen posledních pět. Předtím jsem si vždycky bral na pár měsíců volno a psal jsem, ale v jednu chvíli jsem si řekl, že je to potřeba prostě dodělat. Tenkrát jsem si myslel, že to bude trvat rok nebo dva, ale trvalo to pět. Holt možná jenom pomalu píšu.

Kolik jsi měl za těch dvanáct let krizí?

Asi 70 tisíc.

 

70 tisíc. To si pak musím spočítat, kolik to vychází na den.Asi šest. (smích) To bylo stále přítomný. Na jednu stranu tam byla pořád přítomná ta energie toho, že se to prostě stane a že to dopíšu, a na druhou stranu tam byla jako takřka pořád přítomná ta temná stránka, že je to strašlivej projekt.

A co tě sráželo?

Bál jsem se, že se mi nepodaří vyjádřit, co chci říct. Že to ostatní budou vnímat úplně jinak než já. Přitom vím, že to tak je a že je to v pořádku. Nakonec věřím, že tam jakýsi kontakt mezi mnou a těma lidma stejně vzniká, i když oni si z toho vezmou něco úplně jinýho, než co jsem do toho dával.

Na přednášce Pecha Kucha jsi prohlásil, že kniha psala tebe.

Psaní je pro mě forma bytí. Dal jsem si několik let prostor zamyslet se nad tím, o čem tady ten svět je, abych si svou třicetiletou zkušenost rozebral a přerovnal. A za dalších 5?6 let ji poskládal jinak. Psaní tý knížky mě dost změnilo. A za to jsem tý knížce vděčnej, že mně dala to, jak se teď dívám na svět.

Tolik času si normální člověk na přemýšlení o životě, o tom, jak vidí svět, nenajde, nevezme, nemá na to čas, prostředky. A tys ho měl.

Já jsem ho měl a nemyslím si, že by ho bylo zbytečně moc. Myslím, že ho bylo tolik, kolik ho bylo potřeba. Vnímám to tak, že teď mám na dost dlouhou dobu dopředu věci srovnaný. S touhle novou filozofií půjdu dál a budu se těšit na to, jak ten můj život bude tady těma očima vypadat.

Zastáváš názor, že nemůžeš napsat kvalitní knížku pod 30?

Záleží, co je kvalitní knížka ? ale nezastávám. Myslím, že v devatenácti může někdo opravdu intenzivně popsat svoji zkušenost z toho, že je mu devatenáct, a může napsat skvělou knížku. Intenzivní, bez odstupu. Pak jde o to se vypsat. Já jsem se vypisoval na jedné knize. Hodně autorů se vypíše na prvních šesti osmi knížkách a potom teprve začne dobře psát. Já jsem spíš šel tou cestou přepisů. Věci, který jsem napsal před třema rokama, byly úplně strašný, to se nedalo číst. Takže je ten text vlastně skoro celej napsanej za poslední dva nebo tři roky.

Jak velkou část jsi takhle přepisoval?

Poslední přepis trval určitě tak tři čtvrtě roku, přepsal jsem asi 60 % knížky.

Lidé tě mohli najít asi před rokem na Facebooku, kde jsi je vyzýval, aby ti pomohli Hejno dopsat. Jak ti tenkrát vlastně pomáhali?

Všechno začalo po Pecha Kucha, kam mě pozvali, abych povídal o tom, jak píšu knihu. Do té doby jsem byl hluboko v ilegalitě a měl jsem dojem, že nejdřív musím text dopsat a pak se teprve začnou řešit ostatní věci. Ale ta odezva na moje povídání na Pecha Kucha byla natolik pozitivní, že to vyvolalo to vše ostatní. Lidi začali chtít bejt v kontaktu a začali chtít slyšet o tom, jak to píšu a co se děje při psaní. Založil jsem tedy facebookovou stránku, kde jsem začal psát střípky ze svého psacího procesu, začal jsem natáčet videa a hledat, co lidi baví. Dneska tam je asi 1800 lidí.

Pomáhali ti s psaním?

Je strašně fajn vědět, že lidi zajímá i proces vzniku knížky. Pro mě to bylo hrozně přínosný. Jednak to, že víš, že tam je 1800 lidí, který ti dávají najevo, že je těší, že něco děláš. To opravdu dodává vítr do plachet. Zároveň jsem tam otvíral otázky kolem kapitol a postav. Fanoušci mi k tomu psali svoje pohledy, což mělo pokaždé úplně nečekaně dobrej efekt. Člověk to chce nějak vymyslet sám, ale kouzlo je vlastně v tom, otevřít se tomu, že to nevím. Lidi mi začali říkat svoje pohledy a to krásně osvětlilo ten prostor kolem. Najednou to člověk vidí ze šesti různejch pohledů a já můžu odstoupit a říct si „aha, tohle je zajímavý“.

Podtitul Hejna je „o slepé skvrně západní civilizace“. Co je pro tebe slepá skvrna?

Já to vnímám tak, že my jsme se všichni narodili do nějakýho světa, kterej vypadá, že funguje, a my v něm vyrůstáme a je pro nás úplně samozřejmej. Jezdíme tramvají, chodíme po dvou nohách, každý slovo, který použijem, má nějaký význam, to vše je dost samozřejmý. Ale ta samozřejmost je zrádná. Já jsem se nějak proboural k jinýmu pohledu – na to, co považujeme za úplně normální, jak spolu navazujeme vztahy, jaký věci řešíme v životě. Začal jsem vidět paralely takřka všude, v umění, ve filosofii, v matematice, v politice… najednou jsem začal mít dojem, že tím vším probíhají úplně analogický paradoxy.

Takže slepá skvrna je co?

Prostě jsem za ty roky přemejšlení došel k tomu, že tady máme před očima cosi, co nefunguje, co se nesčítá, ale my jsme na to úplně zvyklý. A to je to, co se snažím popsat. To, že tady v tom našem celým světě se cosi nesčítá. A podle mě to něco produkuje takřka veškerý problémy a dilemata, od korupce v politice po strach z nevěry a jinejch těžkejch životních témat.

Jak se žije ve světě, kde tvrdíš, že pravda je omyl? Jaké jsou pak tvé záchytné body?

(smích) Co dělat pak, že? Co když to slovo nejde použít, že? Jak se bez něj obejdu?

Právě. Jak se bez toho slova obejdeš?

Já za to slovo pravda navrhuju raději používat slovo harmonie. Ptát se, do jaké míry je člověk v harmonii s tím kolem sebe, a v tu chvíli tam přestává vstupovat nějakej soud shora, co je dobře, co je špatně, jak to má bejt, co je pravda a co není. Začít vnímat, kdo jsem já, co cejtím já, vnímat, co je kolem mě, a dívat se, co je v souladu a co není. A pak ladit. Ať už změnou sebe, nebo toho, co je kolem mě. Otočit to, nedívat se někam ven, nahoru, ale dovnitř.

Jsi jeden z mála lidí, který dokázal proslavit knihu bez toho, aby musel říct její obsah. Všechny anotace jsou naprosto nicneříkající.

(smích) Ano, je to čistá bublina.

Rád mlžíš?

Tím to není. Chci, aby si tu knížku lidi přečetli a pak si udělali vlastní názor.

A nebojíš se, že tím přicházíš o čtenáře? U ostatních knih víš alespoň kostru příběhu dopředu.

Protože většina knížek je o příběhu. Ta moje je o realitě, o světě. A z toho si každej bere vlastní příběh. Já za smysl románu považuju to, aby se člověk zamyslel.

Optimisto.

Lidi čtou, chodí do kina, do tělocvičny, prostě něco po tý práci budou dělat. A já jim dávám možnost se u zábavný a provokativní knížky trochu zamyslet nad tím, co se tady vlastně děje. Nabízím jim prostor k přemýšlení. To k volnýmu času patří.

Nikdy jsi literaturu nestudoval. Jsi dokonce na úplně druhé straně barikády – vystudovaný ekonom. Bylo ti při psaní vzdělání vůbec k něčemu?

Rozhodně. Dělal jsem poradenství informačních systémů a firemních procesů. Jádro téhle práce je vzít si nějakou dostatečně velkou firmu s 20?30 tisícema lidma a podívat se, jak funguje, vytáhnout z toho, kde jsou ty klíčový problémy, zjednodušit to, popsat to a vyřešit to. A to samý jsem udělal vlastně se západní filozofií. Ale to nebyl plán, to mi nějak dochází až zpětně. V jakýmsi smyslu tahle knížka nemohla bejt napsaná před deseti lety. Protože tehdy neexistovala Wikipedie, nebylo tolik informačních zdrojů, abych dokázal nasát tolik informací, nebyly vizualizační programy, který jsem používal. Díval jsem se na všechno možný, nějak se mi to v hlavě poskládalo do nějakýho systému a k mýmu velkýmu úžasu mi došlo, že v celejch dějinách západní civilizace cosi nehraje.

 

Knížku jsi vydal samonákladem. Jsi ekonom. To jsou dva pádné argumenty, aby tě zajímalo, jestli se ti investice do ní vrátí. Ale tys o tom nikdy neřekl jediné slovo.

Mně by spíš připadalo kouzelný, kdybych zůstal s těma třema a půl tunama papíru, který jsme minulej týden objednali. (smích) Ale ano, jsem ekonom. Umim vydělat peníze. Ale tahle knížka je něco jiného. Chci, aby se četla a aby přinášela rozhovory mezi lidma a lidí se mnou a … Nepřemýšlím, jestli se to bude vracet finančně. Chci, aby se to vracelo lidsky. A to už se děje. Potkal jsem díky tý knížce fantastický lidi. A v tom psacím procesu mi už dala vlastně všechno, co jsem do ní vložil já. To, co se bude dít dál, je už jen bonus.

Když je pro tebe psaní způsob vnímání světa, nebojíš se, co bude teď? Máš dopsáno, vydáno, třetina tvýho života – psaní knížky – je pryč. Co teď?

Já doufám, že ta knížka otevře nový cesty. Po český verzi bych rád vydal anglickou. Zároveň věřím, že to, o čem tam píšu, je o nějaký změně pohledu, a to se dá aplikovat na úplně cokoli, co si vymyslíš ? na firmy, na osobní vztahy, na to, jak řídit stát. Je tam tolik možností, kde můžu začít tyhle myšlenky aplikovat. Chci pokračovat tímhle směrem, takže ta knížka je pro mě vlastně úplnej začátek.

Hejno bez ptáků

Filip Doušek Vydavatelství: Toito, 2012

Adam, doktorand statistiky v Cambridge, zkoumá spojitosti náhodných neštěstí na celém světě. Namísto kosmického řádu ale začíná nacházet cosi nečekaného: vlastní portréty, staré stovky let. Jak se mu vytrácí hranice mezi vědou, životem a mýtem, další zlověstná varování posilují obavy o rozum i o přítelkyni Ninu…
Příběh lásky umírněné punkerky a zavilého matematika se podivuhodně prolíná s dějinami západního způsobu poznávání světa. Dějová nit vede čtenáře z Cambridge přes Prahu do Japonska a Himálaje, jen aby se vrátil do zákrutů své vlastní mysli, kde narazí na podivnou slepou skvrnu, která nám brání zahlédnout svět jinou perspektivou, než k jaké jsme vychováni. Hejno bez ptáků je román o západní civilizaci a její slepé skvrně. A také o zrodu jiného myšlení, které od základu mění, kým můžeme být.
Filip Doušek studoval ekonomii v Praze, pracoval v IT v Londýně, ale srdcem zůstal existenciálním dobrodruhem, který surfoval v Riu, stopoval na Aljašce, rozvážel pizzu na mopedu a experimentoval se životem. Román Hejno bez ptáků psal 12 let.
Román vychází ve dvou svazcích (Kniha a Příběh), přičemž je ponecháno na čtenáři, který otevře jako první.

 

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

 

 

    Napíšte komentár
  1. Povinný údaj
  2. Váš web alebo blog
Sociálne siete
Počuli ste, že Knižná šifra 3 už začala? Je to tak! Kto z vás nájde všetkých 64 titulov a vyhrá 256 kníh? :-)… https://t.co/FGOOOf2kqN
23. 10. 2017
Knižná šifra je späť! Ak sa chceš aj tretíkrát zapojiť do súťaže o 256 kníh medzi prvými, klikaj sem:… https://t.co/zVLjU8CagW
20. 10. 2017
Vymysleli sme revolučnú novinku, ktorá spája knihy a mobily - náš scrollbook si zamilujete! No veď aha: https://t.co/BB2xdDOmuR
13. 10. 2017
Prečítajte si 5 finálových poviedok Martinus Ceny Fantázie a hlasujte za svojho favorita: https://t.co/4UMOR3tazt
11. 10. 2017
@NinTarant @PantaRheiSR @AlabedBana V Aj snáď áno a na rozhodnutie či sa vydavateľstvá rozhodnú aj pre SK preklad s… https://t.co/r1bmBULehF
4. 10. 2017
Muž, ktorý hľadal svoj tieň
David Lagercrantz