blog

Ako sa povie islandsky túžim po tebe

streda 12. augusta 2009 00:01
St 12.08. 2009 00:01

Pár strán za polovicou knihy Letní světlo, a pak přijde noc od Jóna Kalmana Stefánssona je otázka: „Víš ostatně, jak se řekne latinsky toužím po tobě? A jak se to řekne islandsky? “ Čitateľ sa nedozvie odpoveď ani v jednom jazyku, dozvie sa však, ako sa smúti, bojí, miluje, nenávidí po islandsky. Táto próza pripomína pomalý severský film, v ktorom sa zdanlivo nič nedeje, ale keď sa rozsvietia svetlá, nič a nikto nie je v takom stave ako pred zhasnutím.

Ale tento pomalý, a predsa taký dramatický príbeh sa začal – latinčinou. Jednej noci sa šéfovi malej vidieckej továrne na pletenie začali snívať sny v latinčine. Táto udalosť zmenila nielen život chlapa v najlepších rokoch, ale odhalila, že nikto z obyvateľov malej islandskej dedinke nie je ušetrený výstredností a žiadna temná stránka nezostane neodhalená. „Možná jsme všichni měli odjet na jih naučit se latinsky a pořídit si nové oči, to by se pak naše vesnice zřejmě zvedla ze země a vznesla do nebe,“ hovorí hlas, ktorý rozpráva tento nevzrušivý, a predsa taký dramatický príbeh.

Áno, hlas rozprávania je najdôležitejší. Riaditeľ, ktorý neskôr dostane meno Astronóm, začne prežívať druhý, tajný život, kufor jeho existencie otvorí svoje tajné priehradky a pašerácke dvojité dno. Je to pokyn, aby sa otvorili dvojité dná ďalších životov tejto malej dedinky. „Dny se probouzely na východě, mizely na západě,“ a každý priniesol niečo tajomné a nevysvetliteľné. Mohlo by sa zdať, že nemôže byť nič nenápadnejšie ako je islandská dedina, ale ako tvrdí hlas tohto rozprávania, „i v malých vískách existuje osamělost“, a práve osamelosť vyvoláva k životu sny, nádeje, áno, aj duchov a strašidlá. Je to moderná osamelosť moderných ľudí európskeho vidieka, do ktorého dorazili európske Jón Kalman Stefánssonfondy aj nezamestnanosť, internet aj mobilizácia telefónnych operátorov, zmienka o teroristoch či podnikanie a následné krachovanie. „Na vesnici o štyřech stech duší je obtížné naplnit večery životem,“ pokračuje Hlas, ale je to len skromnosť rozprávača, pretože táto kniha hovorí iba o niekoľkých postavách, a až sa tak zadúša novinkami.

Dni striedajú sny, tiene sa objavujú v najväčšom svetle pravého poludnia a smrť prichádza nečakane, tak ako všade na svete. Aj na islandskej dedine sa ľudia milujú i nenávidia, sú si neverní, ale túžia po absolútnej láske, v ktorej sa telo spája s dušou a milovanie nie je iba párenie, ale aj splynutie duší. „Slzy mají tvar loďky, smutek a žal vězí pod vesly.“ Áno, pod riekou tohto rozprávania plynie hlbšia, ponorná riečka severskej melanchólie, akú poznáme z islandských ság či obrazov Muncha. Možno práve preto je nám táto kniha taká blízka, nám, čo sme si už odvykli od zádumčivosti, pretože vždy pri nej hrozí sladkobôľ a gýč. Ale Jón Kalman, Stefánov syn, neväzí v archaickom pradive príbehov, čo sú už passé. Je naopak, súčasný spisovateľ, (narodený roku 1963), ktorý má dve školy: jednu školu života (bol rybár, jatkár, knihovník i vidiecky učiteľ) a druhú školu jemnej rafinovanosti. Tá sa prejavuje v spôsobe, ako necháva rozprávať svoju knihu. Nič sa nepovie naplno, reklamne, jednoznačne, nič sa nenapíše hrubou ceruzou. Všetko je v jemných odtieňoch, smútok je vzápätí korigovaný svojráznym humorom („nos, který ční z obličeje jako důležité prohlášení“), brutalita a drsnosť je vzápätí zmiernená lyrickou nehou („Budeme se držet za ruce, dokud měsíc nespadne“), živočíšnosť odpúšťaním a vrúcnosťou („spím s jiným mužem a mezi námi hořrí takový oheň, že by ses popálil“).

Niekedy zdá, že príbehy jednotlivých postáv nie sú dôležité, pretože dedina žije jediným večným príbehom, a potom si zasa uvedomíme, že život každého, aj toho najnepatrnejšieho človiečika je neopakovateľný, tak ako má svoju dôležitosť každá, aj tá najmenšia dedinka, aj keď je to niekde na islandskom vidieku.

Jón Kalman, Stefánov syn, je veľký rozprávač tejto doby. Nie pre nebotyčné témy, ale pre naliehavosť, s ktorou si všíma aj toho najmenšieho obyvateľa Európy, ktorá sa, koniec koncov, tiež zmenšuje a scvrkáva. Výrobcovia príbehov útočia na naše zmysly každý deň, ale málokedy sa im podarí vydolovať také pravdivé príbehy, akými nás zahrnul tento rozprávač.

Čitáty:

„Zvony přinášejí poselství věčnosti.“

„Aby člověk nepřemýšlel o smrti, musel by být doslova mrtvý.“

„Laura zdálky vypadá jako malé, tučné r.“

„Člověk vyťuká slova do počítače, zmáčkne klávesu a slova jsou v cíli. Tomu se říká moderní tempo.“

„Její ruce někdy připomínají dva zvědavé psíky.“

„V dechu nebes je obsaženo vše.“

„Sněhová břečka každodennosti je hustá.“

„Klid je snem rychlosti.“

„Jednu dobu panovala ve světě taková nevinnost, že bohatě stačiolo mít ve vesnici policistu jen na částečný úvazek.“

„Ten člověk přece pochází z trollů.“

„Do jsoucna některých lidí jako by byl vetkán nějaký vnitřní bol.

„Ano, svět se otřásá, ale my se držíme kuchyňského stolu.“

„Bezvýraznost byla jeho firemní značkou.“

„Úpřimnost je nejen ctnost, ale taky se dobře prodává.“

„V jejich srdci zbyly rozvaliny vzdušných zámků.“

„Pojď se líbat jako za starých časů.“

„Nad tmou zvítězila elektřina a delší školní docházka.“

„Někdy to vypadá, že lednová dopoledne si krátí chvíli splétáním provazů na oběšení.“

„Znepřátelit si duchy není žádná legrace.“

„Bože, jak jsou ty krátké tratě dlouhé.“

„Na umlčení svědomí nejsou zatím žádné tabletky, ale věda dělá pokroky.“

„Láska je oheň a oheň vychladne, jestli se do něj občas nepřiloží.“

„Ty bys člověka těma svýma očima udusila.“

„Je to pěkné, když se ženy svléknou.“

„Sbíráme střípky umírající civilizace“.

„Máloco na tomto světě se vyrovná řízení náklaďáku.“

„Pláč jednoho je smích jiného.“

„Není trestné mít vizi.“

„Budeme se držet za ruce, dokud měsíc nespadne.“

„Život je bohatý na otázky a chudý na odpovědi.“

„Nebe musí zahrát své blues na foukací harmoniku někomu jinému.“

Zaujímavé zdroje:

viac o islandskej literatúre

stránka vydavateľstva Dybbuk

Zdroj foto: batzer.dk / martinus.sk