Krvavý zemepis Západu

Nemám rád westerny, a už vôbec nie v literárnej podobe. Svoju lektúru z tohto žánru som si prešiel ako decko, a tak som sa dlho vyhýbal knihám Cormaca McCarthyho. Mal som ho dlho zafixovaného ako westernového autora, aj keď som vedel, že je to literatúra na najvyššej úrovni. Nedávno som podľahol. Kúpil som si najnovší preklad tohto autora Krvavý poledník s podtitulom Večerní červánky na západě (Argo, 2009, prel. Martin Svoboda). A čítal som, kým som nedočítal. A ihneď som bežal do kníhkupectva a nakúpil všetko, čo od McCarthyho mali:  Cestu, Hranice, Tahle země není pro starý, Všichni krásní koně… Všichni krásní koně, Hranice a chystané Města na planině zároveň tvoria tzv. Pohraničnú trilógiu.

Ale prejdime k Poledníku (v slovenčine, žiaľ, nevyšiel nijaký McCarthy, a tak Slovensko zastupuje iba Danglár, ktorého kresby sú na všetkých obálkach českých prekladov.) Táto kniha mala zaujímavý osud. Keď vyšla pred 24 rokmi, zapadla vcelku bez ohlasu. Predalo sa jej iba 1500 výtlačkov. V pomere k počtu obyvateľstva je to, akoby sa na Slovensku predalo 25 kusov. Nijaká veľká sláva. A pritom už McCarthy bol známy a uznávaný autor, ovenčený niekoľkými cenami. Všetko sa však časom, ako to už v literatúre býva, obrátilo, a dnes je tento autor bestsellerista. A nielen kvôli knihe Tahle země není pro staré, ktorú sfilmovali Coenovci. Časy jednoducho dozreli. Ale zdrsneli? Pretože Krvavý poledník je naozaj drsná kniha. Je v nej veľa krutosti, ale, hoci to znie šialene, je to krásna krutosť. Krásna, pretože je stvárnená nanajvýš literárne a umelecky.

Na predsádke knihy nájde čitateľ vyblednutú mapku USA, kde jednotlivé hviezdičky-mestá ukazujú pohyb hlavnej postavy románu a krivolaká čiara (možno nakreslená rukou samého autora) ukazuje cestu, ktorou prešiel. Tá sa začína na severovýchode, v Tennessee, pokračuje cez Memphis, Saint Louis prudko na juh, potom z Galvestonu prejde celý juh až k Mexickému zálivu, odtiaľ cikcakovito blúdi rôznymi štáciami, až sa dostane do San Francisca. Potom ubehne niekoľko rokov a nakoniec sa hrdina dostane do srdca Ameriky, kde vo Fort Griffin… Ale to by sme už predbiehali.

Cesta – tá krivolaká čiara medzi jednotlivými mestečkami, je to najdôležitejšie. Ale nie je to putovanie beatnikov, ako ho zaznamenal napríklad Jack Kerouac. McCartyho postavy neputujú z roztopaše a nadmiery síl. Blúdia, utekajú, sú prenasledovaní a sami prenasledujú. Táto kniha má tri hlavné postavy: prvou z nich je bezmenný Chlapec, potom chladnokrvný zločinec a vodca bandy Glanton a nakoniec najtajomnejšia postava, ktorá sa volá Holden, a ktorému všetci hovoria Sudca. Tento muž začína sériu krutostí, ktorá prechádza celou knihou, keď na začiatku obviní akéhosi potulného kazateľa uprostred kázania z nemravného života a zločinov. Keď dav pastora takmer zlynčuje, Sudca sa pokojne prizná v krčme: „Toho chlapa jsem dnes viděl poprvé. Nikdy jsem o něm ani neslyšel.“ Stretávame sa so zlom, ktoré je nemotivované, ktoré nemá dôvod ani príčinu, ktoré chce aktívne pôsobiť ako zlo vedome, samoúčelne, s diabolskou odhodlanosťou. Však aj mnohí vykladači tohto diela vidia v postave Sudcu satana či padlého anjela.

Chlapec sa na začiatku dostáva do Glantonovej bandy, ktorá si privyrába lynčovaním Indiánov (a neskôr aj Mexičanov, keďže ich skalpy sú nerozoznateľné) a predajom ich skalpov vláde. Odbachnúť, podrezať, uškrtiť, utopiť, umučiť človeka – a to aj najlepšieho priateľa – bez akýchkoľvek škrupulí je pre tieto monštrá samozrejmejšou vecou ako sa okúpať alebo oholiť, pretože hygienu, na rozdiel od vraždenia, nemali každý deň. Tu niektorí kritici vyčítajú autorovi, že má záľubu v krutosti, ale ja som to nepostrehol. Každá kvapka krvi, každé líčenie surovosti má svoje miesto a je funkčné. Najsilnejšie, paradoxne, zimomrivo pôsobia lakonické vety typu: „Tři dny poté narazili u řeky na tábor mírumilovných Tiguů a do jednoho je povraždili.“ A od jedného vraždenia k druhému vedie putovanie, ktoré autor popisuje strohým „Jelo se dál.“ Treba povedať, že ako vrahovia nie sú tendenčne vykreslení iba belosi, a iba vyvrheľovia, ale aj belosi-vojaci, civilizovaní miestodržitelia, ale aj Indiáni, Mexičania, dospelí, deti… A nielen ľudia, ale aj zvieratá a príroda. Tá hrá – najmä v nádherných obrazoch púšte – úlohu ďalšej postavy. Sucho a páľava púšte je vykreslená aj takýmto, priam filmárskym detailom: „Kluk odplivl vyschlou slinu a otřel si pusu hřbetem ruky. Zpod kamene vylezla ještěrka a sklonila se k té špetce pěny na špicatých loktech, slízla ji a vrátila se pod kámen.“ Ale autor podáva aj takéto silné básnické opisy: „Večerní slunce před ním klesá za nekonečná luka, tma tu padá jako úderem hromu a v chladném povichru skřípe býlí. Noční obloha tak hustě prokvétá hvězdami, že na ní téměř není vidět černý kus, hvězdy celou noc padají v rezavých obloucích, leč jejich řady se tím nikterak nemenší.“ Príroda a človek, nevedomá krutosť púšte a vedomé zlo človeka – to sú dva protipóly postavené raz vedľa, a raz proti sebe.

Človečie (či diabolské)  Zlo najviac stelesňuje Sudca, ktorý vyznáva nietzscheovskú definíciu nad-človeka, človeka vojny a zabíjania. Vo zvrátenej apoteóze vojny hovorí litanickým spôsobom: „Než přišel člověk na svět, válka už na něj čekala. Nejvyšší řemeslo čekalo na nejzdatnějšího vyznavače. Všechna ostatní řemesla jsou obsažena v řemeslu války. Přetrvává proto, že ji mladí milují a staří ji milují v mladých. Válka je nejpřesnějším druhem věštby. Válka je nejvyšší hrou, poněvadž válka vposledku vnucuje jednotu bytí. Válka je bůh.“ A ku koncu, keď sa stretáva s Chlapcom, ako s jediným človekom, ktorý sa mu dokázal vzoprieť, neupísať mu dušu, pokračuje: „Když je válka potupena a její vznešenost uvržena v pochyby, budou oni úctyhodní muži, již uznávajú posvátnost krve, vyloučeni z tance, na nějž má každý válečník právo, tanec se tudíž stane tancem falešným a tanečníci tanečníky falešnými. A přesto zde vždy zůstane jeden, jenž je tanečníkem skutečným. Pouze ten, kdo se cele a beze zbytku odevdzal krvelačenství války, kdo bojoval v aréně, zažil hrůzu hrůz a konečně pochopil, že promlouvá k hloubi jeho srdce, pouze takový člověk umí tancovat.“

Je to však tanec so smrťou, so zmarom, ktorej Chlapec podlieha. Na konci tohto temného príbehu zostáva Sudca, ale paradoxne jeho víťazstvo berie čitateľ ako gesto ničoty a Chlapcovu smrť ako znak života, ktorý pretrvá. Akým spôsobom? Jednou z odpovedí je McCarthyho presvedčenie, že nad všetkým je (okrem Boha, ktorého menovite nespomína) príbeh. Svedectvo rozprávača. A rozprávač je ten, kto bol pri tom, kto svedčí o tom, čo videl a zažil. (Tu treba povedať, že McCarthy je spoľahlivý rozprávač, všetky aj tie najfantastickejšie fakty sú overené a prebraté z archívov a zápisov skutočných udalostí.)

Istý herec načítal Krvavý poludník a zistil, že text je napísaný tak sugestívne a bravúrne, že sa dá čítať (a deklamovať) iba tak, ako ho autor napísal. Akoby to bol orálny obrad starých šamanov. Bez ohľadu na túto archaickosť je táto próza jednou z najvýznamnejších kníh našej doby. A bez ohľadu na to, čo ešte McCarthy napíše, je už dnes jedným z najvýznamnejších amerických i svetových autorov.

Zaujímavé linky:

http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=640631

http://www.reflex.cz/Clanek36447.html

http://www.nekultura.cz/literatura-recenze/cormac-mccarthy-cesta.html

http://www.cormacmccarthy.com/

http://academicearth.org/lectures/cormac-mccarth-blood-meridian-1

http://blogcritics.org/books/article/the-new-canon-blood-meridian-by/

http://www.argo.cz/

http://www.iliteratura.cz/fulltext.asp?q=mccarthy&x=0&y=0

http://respekt.ihned.cz/spisovatele-o-knihach/c1-38088600-na-okraj-apokalypsy

Čitáty:

„Dítě je otcem muže.“

„Existujou čtyry věci, který můžou zničit svět. Ženský, whisky, prachy a negři.“

„Člověk těžko může poznat vlastní rozum, protože do rozumu ničím jiným než rozumem nahlídnout nemůže.“

„V Mexiku není vláda. A na mou duši, není tam ani Bůh.“

„Peklo není ani způli plné. Pamatujte na má slova.“

„Co krčma, to radost, ale slz neubývá.“

„Když ovce se ztratí v hory, ony bečí. Někdy máma přijde. Někdy vlk.“

„Dokud prachy nepřejdou z ruky do ruky, tak není dohodnutýho vůbec nic.“

„Když i kosti zmizejí v poušti, sny pořád mluví k vám, neprobudíte se nikdy.“

„Knihy lžou.“

„Bůh promlouvá skrze kameny a stromy, skrze kosti tohto světa.“

„Všem putujícím na věky věků je souzeno kráčet v obrácených stopách těch druhých.“

„Možná hlas Všemohoucího promlouvá nejhlasitějc právě skrzevá ty bytosti, co samy žijou v mlčení.“

„Budil dojem, že je se světem nadmíru spokojne, jako by ho při stvoření požádali o radu.“

„Nikdy nemůže bejt všecko zakreslený v knížce.“

„Lživá kniha není kniha.“

„Na otcovu smrt má syn spravedlivý nárok a otcova smrt jest mu dědictvím mnohem větším než otcovy statky.“

„Co platí pro jednoho, platí pro mnohé.“

„Netopýři viseli ve vzduchu na kožených křídlech jako temní satanští kolibříci.“

„Zkrotím každé zvíře, který ví, co je hlad.“

„Polární měsíc se zvedal nad obrubou světa jako oko slepé kočky.“

„Vše, co z veškerenstva existuje bez mého vědomí, existuje bez mého souhlasu.“

„Svoboda ptáků je pro mne urážkou. Všechny bych je zavřel do zoo.“

„Proč mám umřít na tak strašném místě. / A znáš nějaký dobrý?“

„Jelikož každý oheň jest součástí všech ohňů, jest ohněm prvním i posledním, jenž na zemi zaplane.“

„Pravda o světě je taková, že vše jest možno.“

„Hodnota či význam hry nespočívá ve hře samotné, nábrž spíše v ceně toho, co jest vloženo v sázku.“

„Kněží a válečníci jsou prapodivným způsobem spjati.“

„V hloubi duše doufáte, že uslyšíte o nějaké záhadě.“

„Věci jen zřídkakdy bývají tím, čím se zdají být.“

„To nebyla žádná výhrůžka. To byl slib.“

„Najednou mi v týhle ohromný zemi chybí další kraj, kam jít.“

„Lidé nespojuje to, s kým se dělí o chléb, nýbrž to, s kým se dělí o nepřátele.“

„Země byla plná divokých dětí, z nichž válka nadělala sirotky.“

„Skutečná minulost se od minulosti, jež se neudála, liší jen pramálo.“

Foto: webmagazin.cz / martinus.sk