Nič nie je rozumnejšie ako blúdenie…

Mladí autori, ktorí majú k menu básnika rovnako ďaleko ako blízko k túžbe byť ním, sa často potrebujú oprieť o nejakú autoritu, o iného básnika, skrytého v priestore alebo v čase, dostať od neho know-how na básnickú existenciu. Alebo rovno návod na básnický úspech, taký smiešny v bežnej lyrickej prevádzke. Yves Bonnefoy je jeden z najväčších západoeurópskych básnikov súčasnej civilizácie. Že ste o ňom ešte nepočuli, mladí básnici? No vidíte…

V Kníhkupectve U Bandiho ma po troch rokoch od svojho vydania počkala knižka Eseje, ktorá vydalo nakladateľstvo Opus. Sú to úvahy o poézii, ale aj o sochárstve, výtvarnom umení, o slovách. Tak často v nich zaznieva slovo nádej. Pre Bonnefoya je toto slovo kľúčové a rozkľúčujúce. Poézia je totiž existenciou na podloží nádeje. A hoci Bonnefoy píše ťažkú, abstraktnú, niekto by povedal hermetickú poéziu, viac než skľučujúco naňho pôsobí poznanie, že súčasná poézia sa vzdialila od svojho čitateľa. Vinu za to nedáva, ako by sme očakávali, nevzdelaným čitateľom… Vlastne nemôžu za to ani básnici. Kto potom? Čas, doba, uberanie našej západnej civilizácie…

Táto publikácia je výberom esejí z viacerých esejistických kníh Yvesa Bonnefoya (treba povedať, že esej je preňho syntézou imaginácie, akú poznáme z lyriky, a filozofickej múdrosti). Sú to textovo vysoko vyšľachtené útvary, ktoré idú do hĺbky syntaxe. Ak sme/ste mali zafixovanú esej ako krasorečnenie alebo ako študentské pokusy o úvahu, tak Bonnefoy je celkom iný prípad. Je skrížením poetu doctusa s poetom natusom, teda vzdelaného básnika s prirodzene nadaným a rodeným básnikom. Jeho slovo nielen označuje, ale značkuje, vpaľuje mysleniu svoj znak, svoju identitu.

A hoci sa usiluje písať esteticky, teda s ohľadom na krásu vety a formulácie, nikdy mu nejde o prázdnu a formálnu krásu. Preňho je krása pravdou – voľakedy sme túto staromódnu požiadavku počuli, a vzápätí sme ju odhodili ako prežitok. Lenže byť pravdivý pre Yves Bonnefoya nie je nemoderné, ale plodne životné. Je tým istým, čím je preňho poézia – hľadaním si príbytku v dnešnom rozpriestranenom svete.

Básnik Bonnefoy sa nemôže vyčleniť z jazyka svojej doby, ktorý poznačil aj jeho poéziu. Nemôže sa vyvliecť z kabátov vplyvov a závislostí, ktoré na seba za celý čas ponavliekal. Ako esejista, kritik, racionalista však môže aj svoju poéziu posudzovať z odstupu, kriticky. Čítať kriticky je čítať číro a naho: životne, s naivitou dieťaťa a so skepsou starca. Medzi slovom a pojmom sa vytvára napätie, a napätie je plodonosnou pôdou pre rozkrytie hodnôt.

Už dávno som nečítal také sústredené a celistvé eseje, ako sa to vďaka tomuto výberu z myslenia Yvesa Bonnefoya pritrafilo.

Čitáty:

„Také fyzická smrt se vždycky započíná v člověku.“

„V některých chvílích poezie vyžaduje odvážný čin.“

„Baudelaire velmi trpěl tím, že je menší vzbouřenec, než si myslel.“

„Slovo je duší toho, co pojmenovává.“

„Tak se dnes poezie vrací k bytostnému realismu.“

„Nesnáz moderní poezie tkví v tom, že se musí vymezovat zároveň křesťanstvím a proti křesťanství.“

„…je nutno vymyslet znovu naději.“

„Západ vykročil špatně s Oidipem.“

„Formální krása je sen na pokraji ideálního svéta.“

„Mýty vysloví smrt, nebo přiznají, že ji zastírají.“

„…cestování, láska, architektura, všechny lidské pokusy jsou jen ceremonie na uvítání přítomnosti.“

„…nic není pravdivější ani rozumnější než bloudění…“

„Opravdové místo je dáno náhodou, ale v opravdovém místě ztratí náhoda ráz záhady.“

„Básník je ten, kdo ,plane.“

„Pravda zjevující se v řeči je blízkost.“

„Poezie pokračuje v prostoru řeči, ale každý její krok se dá ověřit ve světě znovu stvrzeném.“

„Akt řeči bude probíhat ve stejném trvání jako naše ostatní akty.“

„Poezie si dlouho přála přebývat v domě Idey, avšak byla odtud vyhnána, uprchla odtud křičíc bolestí.“

„Moderní poezie je daleko od svého možného příbytku:“

„Pod tíhou žitého, jež bylo marně nabízeno Bohu a utrácelo se nazdařbůh, ležela hudba.“

„Srdce žitého a sklízeného bez ustání protéká řeka.“

„Abychom takto mohli vyslovovat svět, je ovšem tŕeba narodit se tam, kde kniha dosud nebyla roztrhána.“

„Platón kráčel vstříc Kristu a Pythagoras a Ptolemaios budovali vesmír, jehož měla zapotřebí Geneze.“

„Básník nyní říká Něco jiného než ti, kdo zůstali jeho bližními.“

„V poezii jsme došli do bodu, kdy je naším předmětem – nezbytným pro každou větu – to, o čem už jazyky nevědí.“

„Číst: nikoli probíhat meandry jazyka a myšlení – ale znovu uvěřit ve svět.“

„Bůh opustil svět femnoménů.“

„Poezie naší doby už zpravidla neví; a proto také už nehraje dost dobře svou roli.“

„Chtít být: právě tomu říkám básnické slovo.“

„…poezie zajisté ani po Osvětimi neztratila na významu.“

„…hodnotu onoho mlčení, jež je prstí slova.“

„…poezie dvacátého století zůstala většinou pod úrovni svých velkých možností, toho, co vzýval Rimbaud na posledních stránkách Sezóny v pekle.“

„…nanejvýš nutný je dialog mezi slovem a pojmem.“

„Pod slovy není nic, vyjma naděje.“

„Poezie je v zásadě lyrická, musí taká být, avšak jen díky pohybu, který jí vrhá kupředu.“

„Poezie se vždy znovu započíná, bude započínat, v dítěti, stojícím dosud mimo nadvládu pojmu nad slovy, a pak v jinochu a v mladé dívce, rovněž žijících nadějemi.“

Translation copyright © Jiří Pelán