Zomrel Zdeněk Šmíd, autor kultovej vodáckej trilógie

štvrtok 14. apríla 2011 11:51

Št 14.04. 2011 11:51

Autor kníh, ktoré ho preslávili hlavne medzi vodákmi, horalmi a milovníkmi humoristickej literatúry zomrel v sobotu, 9. apríla na Seychellách. Známy autor dostal infarkt pri potápaní. Jeho slávne knihy Proč bychom se netopili, Proč bychom se nepotili a ďalšie sa tak už nikdy nedočkajú pokračovania.

Zdeněk Šmíd sa narodil 17. mája 1937 v Kdyni na Domažlicku. Svoju spisovateľskú kariéru začal románom Sbohem, Dicku!, ale skutočne kultový status dosiahli až jeho knihy o vodáckej partii Bonga, Križáka, Sumca, Kenyho, Lídy, Gábiny a Lucie Proč bychom se netopili, Proč bychom se nepotili a Proč bychom se netěšili. S humorom, obrovskou dávkou atmosféry a jemnou príchuťou nostalgie opísal dobrodružstvá skupinky kamarátov, ktorí si dokázali vychutnať každú voľnú chvíľu naplno. Či už pri splavovaní (hlavne) českých riek alebo pri potení sa na (hlavne) slovenských horách.

Jeho knihy sa stali bibliou vodákov, aj turistov. Inšpirovali tisíce ľudí, aby ochutnali čaro vodáctva a ďalšie tisíce “vyhnali” do hôr. A zo Zdenka Šmída spravili nekorunovaného kráľa vodáckej literatúry. Populárna trilógia sa dočkala aj cestopisných pokračovaní, ktoré opisovali exotické končiny zeme a televízneho spracovania do podoby seriálu. A Zdeňka sa vraj ľudia často pýtali: “Vy jste tam byl s námi? Protože přesně tohle se nám tehdá na vodě stalo…”

Práve voda, na ktorej strávil toľko času, a o ktorej toľko napísal, sa mu stala osudnou. Dňa 9. apríla dostal pri potápaní na Seychellách infarkt, ktorému podľahol. Jeho syn Darek Šmíd, novinár časopisu Reflex o ňom napísal: “Budu na něj vzpomínat jako na spisovatele, který za sebou nechal obrovské množství práce, inspirujícího muže, nadšeného cestovatele, bytostného optimistu – a hlavně jako na skvělého tátu.”

A my ostatní na neho budeme spomínať hlavne ako na skvelého spisovateľa, ktorý dokázal svoju optimistickú povahu pretaviť do skvelých kníh, ktoré sa stali vzácnym bohatstvom v nejednej domácej knižnici.

Píseň pro šedivou hlavu

Jó, zahrajte mi, plavci, jak míval jsem to rád,
mám pádlo pořád těžší a očím se chce spát,
už do vlasů mi vítr svý stříbro nafoukal,
jó, zahrajte mi, plavci, a potom plujte dál.

Až vobrátím se naposled za zemí modravou,
za pískem zlatým jako med, za slámou pod hlavou,
tam bendža hrály samy a holek plný stany,
tam neštípaly mouchy a ohně plály tmou.

Jó, zahrajte mi, plavci, vo létu dávnejch dní,
kdy tykaly nám hvězdy a louky voňavý,
kdy po houpavejch pláních na pádla vítr hrál,
jo zahrajte mi, plavci, a potom plujte dál.

Ten, kdo má hlavu šedivou, ke šlajsně musí plout,
ta šlajsna končí hladinou, co nemá vratiproud,
tam Celsius se nehne, ať v noci, nebo ve dne,
tam vlahej vítr zpívá pod šlajsnou poslední.

Až vobrátím se naposled za zemí modravou,
za pískem zlatým jako med, za slámou pod hlavou,
tam bendža hrály samy a holek plný stany,
tam neštípaly mouchy a ohně plály tmou.

Jó, zahrajte mi, plavci, o šlajsně poslední,
že proudí krátkou nocí, a pak se rozední,
a zahrajte to nahlas, bez vás bych se jí bál,
jó, zahrajte mi, plavci, a potom plujte dál.

Zdeněk Šmíd – Proč bychom se netopili